Běhání je pro influencerku Lucii Neumannovou každodenní radostí. S nadšením se proto stala patronkou letošního ročníku Run and Help, který pomáhá lidem se zdravotním handicapem. Pro 21letou studentku má navíc jedinečnou příchuť – je to poprvé, kdy ji nepředběhla její maminka, olympijská vítězka Kateřina Neumannová.
Asi se nestává často, že děláte něco, kde nevzpomínají na spolupráci s vaší maminkou…
Je to tak. Vždycky, když mám nějakou akci, tak už tam většinou byla přede mnou mamka – a tady jsem byla první já, takže mám radost. A jsem moc ráda, že můžu být ambasadorkou takového projektu, ani chvilinku jsem neváhala. Navíc běhám, takže to šlo hezky dohromady.
Peníze z letošního ročníku poputují na nákup sportovních protéz pro sedmiletého Kubu, desetiletou Elen a stejně starého Petra. Právě s nimi jste natočila video Běžíme za nosem. Jaké to bylo?
Bylo hrozně hezké potkat děti osobně, i když Kuba tam kvůli nemoci nebyl. Při natáčení byly skvělé a spolupracovaly přesně, jak je režie poprosila. Pro mě bylo moc fajn poznat je a vidět se i s jejich rodiči a doufám, že se vybere co nejvíc peněz.
Všechny tři děti se narodily s chybějící rukou a přály by si bionickou protézu, aby mohly dělat i jiné sporty, třeba lyžovat nebo jezdit na kole. Bavili jste se o tom?
Myslím, že děti se trochu styděly, takže jsme si moc nepovídali. Ale podle mě je skvělé, že mají takovou motivaci, že jim nestačí, že můžou normálně žít, ale chtějí dokázat něco víc. Moc jim fandím a jsem ráda, že je můžu nějak podpořit.
Pokud vím, potkala jste se s handicapovanými sportovci na soustředěních v zahraničí. Jak vnímáte jejich sportování?
Já jsem hrozně obdivovala, když jsem viděla, jak vozíčkáři makali. V Turecku s námi byl paralympijský tým, a i když ti lidi měli nějaký handicap, tak byli šťastný, pracovali na sobě a vůbec to nevypadalo, že by se z toho hroutili, naopak. Sledovat je bylo pro mě hodně motivující. Někdy se mi nechce na trénink, a tak si vzpomenu na tyhle lidi, kteří handicap mají, a přesto na trénink jdou a pořád se chtějí zlepšovat. Jsou pro mě velká motivace.
Mě vždycky překvapí, jak jsou lidé s handicapem silní a to se týká i dětí. Jak velkou roli v tom podle vás hraje sport?
Sport má význam pro každého, protože děláte něco pro sebe a své zdraví. A sport na závodní úrovni vás učí vyhrávat a prohrávat. Naučíte se, že když se chcete zlepšovat, tak musíte makat. Proto je sport skvělý i pro děti, když se jim třeba ve škole nedaří anebo mají nějaké problémy. Prostě přijdete na trénink a po něm je vám líp, protože si vyčistíte hlavu. Myslíte na něco jiného.
Co pro vás znamená běhání?
Je pořád na žebříčku hodně vysoko, ale už to není číslo jedna, i když pořád chci zlepšovat svůj osobák. Dříve jsem měla v hlavě, že bych chtěla jezdit na celosvětové závody, a tak jsem začala tu svoji cestu přeměny z tenisu na atletiku dávat na sociální sítě. Hodně se to chytlo, vlastně se mi víc dařilo na sociálních sítích než v tom běhání. Hrozně mě to naplňuje, když mi píšou děti, že díky mně se vracejí k atletice nebo začínají sportovat, a píšou mi o rady. A tak je teď pro mě hlavní práce na sociálních sítích. K tomu běhám, což je pro mě strašně důležitý. Jde to k mojí práci, ale zároveň je to relax, prostě sport je můj život.
Vy jste nejprve dělala tenis a k atletice a běhání jste se dostala až v 17 letech. Není to pozdě pro vrcholovou úroveň?
Asi jo, ale znám hodně atletů, kteří se dostali na olympiádu, i když začali v pozdějším věku. Často mi píšou lidi, že jim je 15 nebo 16 a jestli není pozdě začít s běháním. Já jim říkám, že začít později je lepší než nezačít nikdy. Samozřejmě, budou se obtížněji dostávat na úroveň, co mají děti, které atletiku dělají odmalinka. Já jsem ze dne na den skončila s tenisem a začala dělat atletiku a tělo si muselo zvyknout na jiný způsob trénování.
Trénujete každý den, anebo někdy vynecháte trénink – třeba i proto, že se vám nechce?
Teď už to vidím s nadhledem, a když jsem unavená, tak den dva vynechám trénink. Dříve jsem si myslela, že když jsem unavená, tak jsem vlastně líná, a že se mi nechce, tak jsem to vždycky nějak překousla a šla trénovat. Z toho pak bylo přetrénování, ale to proto, že jsem své tělo vlastně neznala.
Právě běhání vás ale posunulo jinam. Na Instagramu máte přes sto tisíc sledujících, a vyzvala jste je „Pojď běhat“. Chtěla jste na vlastní oči poznat ty, co vás sledují?
Přesně tak. Tady není nikdo jiný, kdo by běhal, snažil se být profiatlet a dokumentoval to na sociální sítě. Ukazuju to pozitivní i negativní. Když se mi nedaří a běžím špatně, tak to tam prostě dám a myslím, že právě to se lidem líbí. Když jsem dosáhla 50 000 sledujících, tak jsem si říkala, co bych mohla pro ty lidi udělat, a napadlo mě, že bych si s nimi mohla zaběhat. Pak jsem to zopakovala, když jsem měla 100 000 sledujících a asi v tom budu pokračovat, protože lidi, co mě sledují, jsou za to hrozně rádi. Že můžou přijít osobně pro nějakou radu, poznat se se mnou a zasportovat si.
Jaké to bylo pro vás? Protože oni vás sledují, takže o vás vědí daleko víc než vy o nich.
No je to vtipný. Když se potkáme, tak oni mají pocit, že mě znají, protože každý den vidí, co dělám, zatímco já vůbec nevím, kdo jsou… Tenkrát jsem nevěděla, jestli přijdou dva lidi nebo sto. Jen jsem napsala, ať si vezmou růžové nebo modré tričko, a když jsem pak přijížděla autem a viděla jsem, jak tam chodí lidi v růžových a modrých tričkách, tak se mi úplně rozbušilo srdce a říkala jsem si „ty kráso, ti všichni sem jdou jenom kvůli mně“. Čekalo tam asi 50 nebo 60 lidí a šli jsme si zaběhat, to bylo skvělý. S každým jsem si chvíli povídala, třeba co dělají za sport a bylo to hrozně milý.
Předpokládám, že jste i své sledující zapojila do projektu Run and Help, jehož jste letos patronkou.
Samozřejmě to propojuju. Projekt Run and Help sdílím na svých sociálních sítích a snažím se namotivovat moje fanoušky, aby si šli zaběhat i pro Kubu, Elen a Petra. Já sama poběžím s jednou základní školou, takže to bude fajn.
Na vašem Instagramu je spousta běžeckých videí. Co je podle vás nejdůležitější při běhání, aby z něj člověk měl radost a nic ho nebolelo?
Tak to je otázka, na kterou bych mohla odpovídat třeba hodinu… Ale je pár základních věcí, které jsou důležité v každém sportu. Především musíte správně jíst, ne moc, ne málo, ale musíte tělu dát to, co potřebuje. Musíte taky kvalitně spát a dělat něco pro regeneraci. To jsou tři ověřené věci, které opravdu fungují. Na běhání je super, že k němu stačí jen dobré boty. Cestuji s přítelem po tenisových turnajích a normálně trénuju, protože běhat můžete skoro všude.
Vaše videa jsou i o správném rozcvičení a fyziopřípravě. Proč je to tak důležité?
Fyziocvičení je úplně kouzelné, protože se tím dá vyřešit skoro všechno. Nějaké zranění anebo když potřebujete posílit slabší svaly. I mamka měla problémy se zády, když byla malá, vlastně jí zakázali sportovat – a jenom proto, že dostala cviky na záda, které poctivě cvičila, se mohla vrátit ke sportu. Podle mě je to důležité, protože při každém sportu něco přetěžujete. Třeba u tenisu je to pravá ruka, takže posilujete levou ruku a cvičíte kompenzační cviky na pravé rameno. Pak už je to rutina a můžete sport dělat mnohem déle, nebude vás nic bolet.
A co byste popřála ať už handicapovaným nebo zdravým sportovcům, kteří se zapojí do našeho projektu?
Hlavně ať si najdou sport, co je baví a bude je naplňovat. Ať na sobě poctivě pracují a pak uvidí, jak se zlepšují. Důležité je neporovnávat se s někým jiným, ale jenom sám se sebou. Ale hlavně ať jim sport dělá radost.
Text vyšel v časopise Můžeš 02/2025
Autor: Eva Kézrová
Foto: Aneta Jaurisová (Insighters)