Když se Mireček narodil, neuměla si jeho maminka představit, jak bude jejich společný život vypadat. Dnes objíždějí závody v paravoltiži – akrobacii na koni, a užívají si každou společnou chvíli. Každodenní péče o Mirečka je ale náročná a pro maminku samoživitelku leckdy vyčerpávající. Třináctiletý Míra totiž trpí Downovým syndromem, těžkou mentální retardací a epilepsií a v běžném životě si sám neporadí, maminčinu pomoc potřebuje i při základní hygieně.
Na koňském hřbetě je Mireček šťastný a samý úsměv. Ke koním se dostal už jako malý, během hipoterapií v Hamzově léčebně Luže–Košumberk. Zlom ale přišel ve chvíli, kdy dostali s maminkou nabídku vyzkoušet paravoltiž. Spojení gymnastických cviků na koni s hudbou ho okamžitě chytlo. Dnes trénuje už třetí sezónu v oddílu Ambra v Černé u Měřína, pravidelně vyráží na závody, včetně mistrovství republiky, a v budoucnu by se rád nominoval i na závody do zahraničí. „Nejde o to být nejlepší. Když ale vidíte, co ty děti dokážou a jak makají, je to neuvěřitelné,“ neskrývá nadšení maminka Jana. A pyšní se, že Česká jezdecká federace nedávno jejího syna vyhlásila Jezdcem roku paravoltiže za rok 2025.
Druhou Mirečkovou vášní je hudba. Jakmile se pustí, je úplně v jiném světě. Dokonce sám rád brnká a improvizuje na klavír. V každodenním životě je ale ztracený, potřebuje neustálý dohled a pomoc prakticky se všemi běžnými činnostmi. Sám se pořádně nenají, neumí kousat a maminka mu musí chystat kašovitou stravu. Dopomoc potřebuje také s oblékáním nebo při cestě na toaletu. „S nastupující pubertou navíc přibývá okamžiků, kdy se Míra prostě sekne,“ popisuje paní Jana. Někdy stepuje na schodech jen proto, že mu maminka řekne „pojď“. Jindy se naopak zničehonic rozběhne tak, že má maminka co dělat, aby mu stačila a on nevběhl do silnice. „Není to tak, že by byl nezvladatelný, ale pořád musím přemýšlet dopředu, co by se mohlo stát.“
„Mámo, zhasnout tmu“
Mireček bydlí s maminkou Janou, která proto, aby o něj mohla pečovat, opustila práci i občasné brigády. Každé ráno ho vozí do speciální základní školy. Po vyučování vyrážejí na tréninky paravoltiže, na plavání nebo na rehabilitace. 
„Týdně najedu klidně 250 kilometrů, a to prakticky nikam nejdeme,“ směje se. Společně navštěvují také divadla nebo na koncerty. „Chci dát Mirečkovi možnost, aby dělal, co ho baví a co mu prospívá. A beru ho kamkoliv, i když je to někdy náročné. A když vidím, že vyrušujeme okolí, jdeme pryč.“
Zápal paní Jany dokládá i to, že o Mirečkovi natočila krátký film „Každý máme svůj dar“, který se stal součástí letošního Mental Power festivalu - mezinárodního filmového festivalu (ne)herců s mentálním a kombinovaným postižením. A také o synovi napsala knihu „Mámo, zhasnout tmu“. „Pojmenoval“ ji tak sám Mireček. „Jedno prosincové ráno jsme jeli do školy a jemu se zdálo, že je tma. Chtěl, abych rozsvítila, jenomže neznal správný výraz, a tak řekl, že chce zhasnout tmu. A mně se zdálo, že to má hloubku,“ vypráví.
Kvůli nehodě jsou bez auta
Na Konto Bariéry se paní Jana obrátila s žádostí o příspěvek na pořízení nového auta, kterým by Míru mohla vozit nejen na další závody v paravoltiži, ale také do speciální školy, na rehabilitace nebo k lékařům. O stávající vůz se synem přišli ne vlastní vinou těsně před letními prázdninami. „Řidič nám nedal na křižovatce přednost a naše auto úplně zrušil,“ popisuje maminka. Za totální škodu od pojišťovny dostala sto tisíc korun. Dalších 45 tisíc vynesla veřejná dražba vraku. Mireček už na nové auto dostal i příspěvek od státu, i tak ale zůstává doplatek na Toyota Proace Verso L1, kterou si maminka Jana vyhlédla a která by byla pro ně vhodná, příliš vysoký. „Bez vaší pomoci nemám šanci nové auto pro Mirečka koupit,“ říká paní Jana.
Nové auto musí být dostatečně velké, aby se do kufru vešel i Mirkův kočár. A také bezpečné, aby zvádli i dlouhé cesty. „Bez kočáru se Míra neobejde, i když je chodící. Je to pro něj takový domov na kolečkách, kam se může schovat, když si potřebuje oddechnout. Jednak kvůli epilepsii, jednak proto, že má problémy s vychýlenou páteří,“ vysvětlujeme maminka Jana.
O tom, jak ji Míra dokáže za volantem potrápit, by mohla vyprávět. Třeba když se dokola ptá na cíl cesty a ona mu musí odpovídat. Nebo když na paravoltiž kromě svého syna veze ještě starší handicapovaná dvojčata, z nichž jedno s Mirečkem závodí ve dvojici. „To pak bývá řízení opravdu náročné. A já musím zůstat za všech okolností pozorná. Spolehlivé auto je pro nás základ, abychom bezpečně dojeli.“
Děkujeme, že se přidáte a Mirečka s maminkou na jejich cestě životem podpoříte!
CHCI POMOCI
Fotogalerie