Petra je tělem i duší sportovkyně. Její současný zápas je ovšem jiný, než jaký známe z palubovky nebo atletického oválu. Pere se totiž s osudem a po onemocnění míchy a operaci srdce se chce vrátit zpátky do normálního života. Pomůžeme jí v nejdůležitějším životním zápase vyhrát?
Šestatřicetiletá Petra se narodila ve Strakonicích, kde i vyrůstala. „Od útlého dětství jsem se věnovala sportu a většinu času trávila pohybem, proto pro mě byl neskutečně otravný problém vydržet nehybně sedět v lavici ve škole,“ usmívá se sympatická žena.Šestatřicetiletá Petra se narodila ve Strakonicích, kde i vyrůstala. „Od útlého dětství jsem se věnovala sportu a většinu času trávila pohybem, proto pro mě byl neskutečně otravný problém vydržet nehybně sedět v lavici ve škole,“ usmívá se sympatická žena.
Blesková sbírka pro Petru
Stačily pouhé dva dny a na transparentním účtu Konta Bariéry se sešlo dost peněz na to, aby si Petra mohla pořídit pohon k vozíku, který jí usnadní návrat do života po onemocnění míchy. „Hledám správná slova pro všechny, kteří se podíleli na tom, aby mi pomohli. Lidé můžou být různí, ale dokážou se semknout a táhnout za jeden provaz. A toto je výsledek. Tečou mi slzy, jsem naměkko a neustále hledám správná slova, jak vyjádřit vděčnost Vám všem, kteří mi fandíte a dáváte sílu dál bojovat. Patří Vám obrovské DÍKY,“ vzkazuje Petra. Přebytek sbírky využije na rehabilitace, případně na další kompenzační pomůcky a doplňky k nim. Děkujeme!
„Svůj život jsem chtěla spojit s pohybem. Už na základní školu jsem chodila do sportovní třídy, kde jsme měli více hodin tělesné výchovy. Poté jsem protrpěla čtyři roky na všeobecném gymnáziu a podala si přihlášku na bakalářské studium na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor tělesná výchova a sport. Pokračovala jsem pak navazujícím magisterským studiem na Fakultě tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity v Praze, obor tělesná výchova a sport se zaměřením na vzdělání se specializací na trenérství.“
Přiznává, že žádný sport jí nebyl cizí, věnovala se hlavně basketbalu. „Hrála jsem ho asi od sedmi let. Dostala jsem se ve Strakonicích do skvělé party, se kterou jsme byli velmi úspěšní až do staršího dorostu. Se spoluhráčkami jsme se dostaly i do mládežnické reprezentace České republiky. S některými jsem stále v kontaktu, jezdily pak za mnou i do nemocnice, byly a jsou mi velkou oporou. Je velmi hezká představa živit se sportem, jenže po čase jsem zjistila, že jej nechci dělat profesionálně, ale jen pro zábavu. Začala jsem hodně cvičit a běhat, zúčastnila se i Gladiator Race nebo Spartan Race. Dokonce jsem odběhla i pár běžeckých závodů a troufla si i na pár půlmaratonů. Zkoušela jsem hrát streetball, který mi přirostl k srdci více než basketbal,“ vypráví.
Osudová změna
„Chtěla jsem vstát z postele a postavit se, ale najednou cítím, že je něco špatně,“ vzpomíná Petra.Petra je učitelkou tělesné výchovy, vlastní několik trenérských licencí. Jenže před dvěma lety se její život obrátil naruby. „Přišlo to 1. října 2023 naprosto bez varování, doslova z minuty na minutu. Chtěla jsem vstát z postele a postavit se, ale najednou cítím, že je něco špatně. Můj mozek se snaží vyslat signál nohám k pohybu, ale nepřichází žádná odezva, jen oči plné slz a křik. Následoval okamžitý převoz do nemocnice. Spatřila jsem lékařův pohled, který mluvil za vše. Během příštích dnů následovalo několik opakujících se vyšetření, než se zjistilo, že jsem prodělala míšní ischémii neboli infarkt míchy. Cítila jsem se bezbranná, připoutaná na lůžku a téměř jsem nedokázala komunikovat s okolím. Snažila jsem se být silná před rodinnou, ale pláč nešel mnohdy vůbec zastavit. Stále je to pro mne velmi silné téma, ale vím, že o tom musím mluvit.“
Co se vlastně Petře stalo? V těle se jí uvolnila sraženina, prošla srdcem, ve kterém měla otvor, který se jí po narození neuzavřel, a zastavila se o míchu v hrudní části. „Okamžitě mi to znehybnilo dolní končetiny, dostavily se obrovské bolesti v hrudní části, začaly mě brnět nohy, znecitlivěla mi chodidla a oslabila se mi pravá část trupu. Pohyb téměř ve všech podobách se stále učím jako malé dítě. Jsou dny, kdy si se mnou nevědí rady ani fyzioterapeuti. Pociťuji jakýkoliv výkyv počasí, především ochlazení, déšť atd. Není den, kdy bych bolest necítila i přes velmi vysoké dávky léků. Nyní mám za sebou operaci srdce. Prošla jsem řadou oddělení, rehabilitační a spinální jednotkou ve FN Motol a v Olomouci, RÚ ústavem Kladruby už druhým rokem, rehabilitační nemocnicí Beroun a kdo ví, co mě ještě dále čeká. Nevím, zda je možné se s tímto osudem vyrovnat. Lidé mě mají za velmi silnou osobnost, uvnitř ale bojuji a snažím se i s pomocí odborníků, aby mé tělo fungovalo jak po psychické, tak fyzické stránce podle aktuální situace,“ svěřuje se.
Kladrubská bublina
Když Petru převáželi do RÚ Kladruby, měla smíšené pocity. Věděla, že je to další nezbytná součást léčby, jenže už strávila v různých nemocničních zařízeních dlouhou dobu a představa dalších tří až pěti měsíců daleko od blízkých a v novém prostředí byla náročná. „Zpočátku jsem měla nenáročný rehabilitační program, který mě příliš nezaměstnával, tudíž jsem na tom nebyla psychicky nejlépe. Postupně jsem se rozkoukala, hodně mi pomohl i tamní personál. Věděla jsem, že na sobě chci makat víc a víc, a požádala o přidání rehabilitačních aktivit. Začali také přijíždět známí pacienti z FN Motol, s kterými jsem se spřátelila. Z pobytu se tak stala nezapomenutelná část mého života. Příští rok už půjde o můj třetí pobyt a vím, že se tam opět budu těšit a cítit jako doma.“
Petra zjistila, že pracovníci rehabilitačního ústavu jsou neustále nabiti pozitivní náladou, a nechápe, kde ji po celé dny berou. „Mám s nimi jen ty nejlepší zkušenosti. Je zcela na každém pacientovi, jak moc na sobě chce pracovat. Můžete se zapojit do nejrůznějších pohybových aktivit, večer je velmi často zařízen společenský program. Za hodně vděčím především mému fyzioterapeutovi, který mi řekl větu a tu si pamatuju dodnes:
Co nestihneš dnes, není třeba dohnat zítra. Naučil mě velmi intenzivně vnímat mé tělo, které jsem nešetřila, neposlouchala ho. Jako celoživotní sportovec jsem vždy šla na dřeň, ale poslouchat tzv. co mi říká mé tělo, jsem příliš neuměla,“ přiznává.
Nový start
Za vším jsou ovšem peníze, a i proto se Petra rozhodla jednat. Obrátila se na Konto Bariéry, které ji zařadilo do projektu Nový start pro lidi krátce po úrazu, nebo vážné nemoci. „Nedokážu slovy vyjádřit, jak si této pomoci vážím. Lidé si mnohdy říkají, proč tyhle sbírky existují, a nedokážou si představit, jakou pomoc pro lidi s handicapem znamenají. Nevnímají, že s novou nelehkou životní situací přicházejí i finanční problémy. Já osobně žádám příspěvek, abych dále mohla docházet k fyzioterapeutům a mohla zdokonalovat své dovednosti a ještě lépe ovládat své tělo a naslouchat mu,“ říká Petra.
Je tady však ještě jedna věc, se kterou Petra kromě cvičení potřebuje pomoct: zajistit elektrický pohon k invalidnímu vozíku. „Jsem vděčná za invalidní vozík, který mi mnohdy usnadňuje život, ale v běžném životě zjišťuji, že i s ním je má mobilita hodně omezena, protože nemám paže jako Arnold Schwarzenegger. Elektrický pohon by mě zase mohl aspoň o kousek posunout ke kvalitnějšímu životu,“ vysvětluje.
Celý Petřin příběh najdete v podzimním čísle časopisu Můžeš, které vychází na konci září. (Text: Radek Gális, Foto: Milan Jaroš)
Petra nyní bydlí v rodných Strakonicích, jednou by se ale ráda vrátila do Prahy a zapojila se znovu do sportu, který jí velmi chybí. „Zaujalo mě paraplavání a basketbal na vozíku. Vím, že to bude ještě dlouhá cesta a můj život už nebude nikdy jako dřív. Ale chci se k němu alespoň pokusit co nejvíce přiblížit. Naděje přeci umírá poslední,“ říká Petra.
Děkujeme, že spolu s námi Petru podpoříte a na elektrický pohon jí přispějete.
Fotogalerie