Třiačtyřicetiletý David před dvěma lety spadl na stavbě z lešení a po těžké operaci páteře se v nemocnici probudil ochrnutý od pasu dolů. Po těžkých depresích a úzkostných stavech se mu pomalu vrací chuť do života a rozhodl se bojovat. Aby byl alespoň trochu nezávislý, mohl si najít práci a byl nadále oporou své dceři Lilianě, potřebuje teď nový spolehlivější vozík. A moc by si k němu přál i přídavný pohon.
David studoval na konzervatoři a jeho velkým snem byla vlastní kapela, pak si ale život svou vinou zamotal. Když přišla na svět dcera Liliana, šel do sebe a dělal maximum pro to, aby na něho bylo spolehnutí. Nebylo to lehké, ale podařilo se. Jenže jednoho dne po návratu z práce zjistil, že Lilianina maminka od své malé dcerky odešla. Beze slova vysvětlení… Ze dne na den se mladý muž, který má dost problémů sám se sebou, musel postarat o malé batole. „Výchova Liliany byla v pohodě, bavilo mě to. Najednou přišla zodpovědnost, kterou jsem předtím nikdy neměl,“ vzpomíná David. S pomocí svých rodičů se staral, jak jen to šlo, a vytvořil své dceři hezký domov. A Liliana? Nedá na tátu dopustit. „Je to hodný táta, někdy dost tvrdohlavý, ale to mám po něm,“ usmívá se skoro dospělá mladá žena, která se vyučila kadeřnicí a po tátovi zdědila hudební talent.
Jenže před dvěma lety se Davidův život opět převrátil vzhůru nohama. Pomáhal na stavbě, na lešení se mu zatočila hlava, šlápl do prázdna a spadl ze čtyř metrů na beton. „Moc si toho nepamatuju, jen to, že pro mě přiletěl vrtulník a že jsem necítil nohy,“ vzpomíná David na nehodu. Po těžké operaci páteře se v nemocnici probouzí ochrnutý od pasu dolů a od lékařů později zazní tvrdý verdikt. Na nohy se už prý nikdy nepostaví. Propadá se do hluboké beznaděje, trpí depresemi a úzkostnými stavy…
Rozhodl se bojovat
Dnes se Davidovi chuť do života pomalu vrací a on se rozhodl bojovat. Za soběstačnost, svobodu i za návrat do práce. I kvůli rodině, která při něm při všech jeho životních kotrmelcích stála, ale především kvůli Lilianě. Nejdřív se ale musel naučit žít na invalidním vozíku. „Netušil jsem, že vozíčkáři to mají tak těžké, nejde jenom o tu náhlou ztrátu svobody, ale člověk najednou nedosáhne tam, kam chce. Mám skoro dva metry a teď jsem poloviční.“
„Netušil jsem, že vozíčkáři to mají tak těžké, nejde jenom o tu náhlou ztrátu svobody, ale člověk najednou nedosáhne tam, kam chce. Mám skoro dva metry a teď jsem poloviční.“Stávající vozík je ale pro něj zcela nevyhovující. Není dobře přizpůsobený jeho výšce, používání mu přináší více zdravotních komplikací než úlevy. Při manipulaci pro něj může být i nebezpečný. Měl možnost vyzkoušet si vozík Ultina INDIVIDUAL PLUS, který je vyrobený přímo na míru, je pohodlnější a bezpečnější, lépe se s ním manipuluje. Je ale drahý a pojišťovna na něj nepřispívá. Proto se David obrátil na různé nadace s prosbou o finanční příspěvek. K dnešnímu dni mu stále na doplacení vozíku chybí 37 tisíc korun, a tak bychom mu ho rádi pomohli zaplatit.
David nám svěřil také jedno velké přání. Moc by si k vozíku přál přídavný elektrický pohon. Má ho teď půjčený od kamarádky vozíčkářky a díky němu mohl zase po dlouhé době zažít pocit svobody pohybu i větší nezávislosti. Chtěli bychom mu jeho přání splnit, podpořit ho v jeho nelehké cestě životem. Tak jako jeho dcera Liliana. „Když je smutný, tak ho obejmu. Moc bych si přála, aby zase chodil, ale vím, že to není možné. Tak bych alespoň chtěla, aby nebyl tak moc smutný. Taťka si toho už prožil dost a pomoc ostatních si zaslouží.“
A kdo ví, třeba se jednou splní i jeho sen o kapele. „Kytary mám pořád doma, ale na vozíku se kytara špatně drží, sám mám problém udržet se v sedu, tak teď moc nehraju. Ale kdyby se tady u nás na konci světa někdo našel, možná bych do toho šel,“ říká s lehkým úsměvem na tváři David.
Děkujeme, že s námi Davidovi pomůžete! David i Liliana vám budou za jakýkoliv příspěvek moc vděční.