Kubík rozdává úsměv na potkání, navzdory všem trampotám, které mu život přichystal. Je mu tři a půl roku a brzy po narození mu byla diagnostikována dětská mozková obrna ve formě spastické diparézy. Pravá ruka a noha ho vůbec nechtějí poslouchat a není schopen jiného pohybu než lezení. Aby se mohl někdy postavit na nohy, musí moc cvičit a rehabilitovat. Každý den, týden či měsíc je pro jeho další vývoj zásadní a on nás teď moc potřebuje. O Kubíkovi jsme vám napsali v listovní zásilce.
.jpg.aspx "uvodni-foto_Kubik-(1).jpg")
Zatím umí Kubík tři slova. Ale důležitá. HEJ, DEJ a NE. Svým HEJ chce říct, že je tady, tak ať si ho pěkně všímáme. DEJ mu pak pomáhá dostat to, co zrovna potřebuje. A když se mu něco nelíbí, je přece nejjednodušší říci NE. A tak momentálně stačí jen tři slova, aby se tenhle statečný kluk ve světě neztratil. Jeho příchod na svět nebyl jednoduchý. Maminka Hana měla za sebou léčbu rakoviny děložního čípku a lékaři jí tehdy řekli, že pravděpodobně nebude mít děti. Když otěhotněla, považovala to za malý zázrak. Celé těhotenství kvůli prodělané nemoci strávila v nemocnici, bohužel ve špatnou dobu. Byla zrovna covidová epidemie, v nemocnici se nakazila, porod probíhal překotně…
Když se Kubík narodil, mohl k němu jen tatínek Jan, maminku k němu nepustili. A pak se rodiče dozvěděli tu špatnou zprávu, že jejich syn má dětskou mozkovou obrnu. „Museli jsme se s tím naučit žít a dělat vše, co je v našich silách,“ říká Hana. Rodičům se v mžiku obrátil život vzhůru nohama. Celodenní péče o syna, každodenní cvičení a nákladné rehabilitace, do toho všeho se pustili s velkou kuráží. Jan opustil výhodné zaměstnání a našel si práci blízko domova, aby mohl odpoledne vystřídat Hanu v péči o syna.
Kubík mohl začít cvičit až v roce a půl, už dnes jsou ale vidět pokroky. Lépe udrží hlavičku, zvládne chvíli sedět bez opory a je mnohem hbitější. Prý leze jako housenka, říkají s úsměvem rodiče. Lékaři jim dávají velkou naději, že se jejich syn jednou postaví a udělá své první krůčky. „Vidíme, že to tam někde je, že se mu vše musí jen v hlavičce spojit. Když sedí na klíně, kope nožičkama jako by chodil a má z toho velkou radost,“ doplňuje Jan.
Chce to však každý den intenzivně cvičit a nejméně čtyřikrát do roka absolvovat rehabilitační pobyt. A to je velmi nákladná záležitost, vždyť jeden takový dvoutýdenní pobyt bez ubytování pro doprovod stojí i kolem 70 tisíc korun a zdravotní pojišťovna na všechny pobyty nepřispívá. Hana a Jan se ze začátku snažili vše hradit ze svého, ale záhy zjistili, že je to nad jejich síly, a obrátili se o pomoc.
A od toho jsme tu my. Pojďme Kubíkovi společně pomoci, aby mohl příští rok dál cvičit a rehabilitovat, aby ho ruce i nohy konečně poslechly a on se na svět podíval z jiné perspektivy.
Děkujeme, že se k nám přidáte!
Fotogalerie