Léto s filmem, který za svými diváky přijede v maringotce – to je už více než pětadvacet let projekt Kinematograf. Založili ho v devadesátých letech bratři Pavel a Josef Čadíkové. Josef a jeho syn táhnou pomyslnou káru dál. Ročně díky Kinematografu získá Konto Bariéry okolo 1 milionu korun pro handicapované. Přinášíme vám rozhovor s jedním z jeho zakladatelů, Josefem Čadíkem.
Kinematograf má už čtvrt století dlouhou historii. Proč vás vůbec napadlo vytvořit mobilní letní kino a objíždět s ním Česko?
Po revoluci jsem se stal nějakou náhodou ředitelem okresní správy kin ve Vyškově. Tehdy se kina spíš rušila, ale byly v nich promítačky a další přístroje. Rozhodl jsem se, že si koupím maringotku a do ní ty přístroje umístím. A budeme promítat.
Byl to obchodně úspěšný model?
Od začátku jsem věděl, že to žádné podnikání není. Ale zkusili jsme s bratrem, co to obnáší. Chytlo se to a začalo se to zvětšovat... už se o nás vědělo. Dnes už můžu říct, že jsme si něco poctivě vybudovali. Nejsme ale žádní zlatokopové, nás to neživí, jen dávám nevelikou výplatu synovi, který to se mnou táhne. Mám svou školu, příjem z ní mi pomáhá překlenout období, kdy nemám nic. Samozřejmě potřebujeme peníze, abychom mohli zaplatit za filmy, které jsou rok od roku dražší – nevím, co se to děje. Platíme také brigádníky, ale jsem rád, když vidím jejich nové tváře a když je to těší. Každý večer s nimi mluvím. Dělá mi to radost.
Jak se z Kinematografu stal charitativní projekt?
V roce 1997 byla na Moravě obrovská povodeň a my jsme té naší Moravě chtěli pomoct. Takže v roce 1998, shodou okolností v tehdy bylo sté výročí vzniku české kinematografie, jsme poprvé vyjeli jako charitativní projekt. Začínali jsme v Bratislavě a končili na Staroměstském náměstí v Praze. To byly ale jenom začátky. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že jednou vybereme třeba dva miliony, nevěřil bych.
Promítání na Staroměstském náměstí, to musel být zážitek…
Pak už jsme nechtěli jezdit jen po polích a loukách, chtěli jsme být vidět. Deset let jsme promítali na Střeleckém ostrově (projekt Ostrov v letech 1997–2008, pozn. red.) a zahajovali jsme na Můstku. Jednou to bylo filmem Pražská pětka a s jeho režisérem Tomášem Vorlem jsme měli takovou radost, až si někdo myslel, že jsme opilí. Ale my byli opilí z toho, že jsme na Václaváku. Skončil film, byla tam spousta lidí, my stáli s Tomášem Vorlem u plátna a on říkal: „Nikdy jsem si nemyslel, že budu promítat své filmy na místě, kde se schází kurvy, dealeři a pasáci.“ A pak mi úředníci z Prahy 1 řekli: „Vy jste změnil atmosféru Václavského náměstí, můžete tady vždycky zahajovat ten váš Střelák“.
Na Střeleckém ostrově jste taky s Kinematografem zažili povodeň, vzpomínáte?
Nejdříve nám říkali – nechte ty maringotky tady, voda nikdy tak vysoko nevystoupá. Pamatuji se, jak jsme je potom tím bahnem vláčeli pod most a jeřáb je na ten most vytáhl.
V posledních letech spolupracujete s Kontem Bariéry, jemuž výtěžek akce věnujete. Jak to začalo?
Vlastně už nevím, jak jsem se ke Kontu Bariéry dostal… ale vzpomínám si, že mi Kinematograf zachránil život. Na pozvání ředitele krnovské nemocnice jsem byl promítat na nějaké svatbě a za odměnu mě vyšetřili na ct (počítačový tomograf). Zjistili, že mám nádor na mozku. Dostal jsem se k panu primáři Liščákovi, pro kterého jsem původně vybíral peníze, to už jsme spolupracovali s Kontem Bariéry. Skvělý člověk, kterému jsem dodnes vděčný. V neděli jsem přijel, vyřízli mi nádor gama nožem, a v pondělí bylo vše hotovo!
Jak si vysvětlujete zájem o Kinematograf v dnešní době, kdy si každý může stáhnout z internetu prakticky jakýkoli film a celkem kvalitně si ho doma v obýváku pustit?
Pořád si říkám, že když je hezky, lidi jsou rádi venku a pohromadě. Naše publikum je totální všehochuť. Chodí za námi, ať jsou to děti, dospěláci, to je jedno. Jak byly letos ty hezké dny, zase bylo plno.
Zasáhla do přípravy letošního ročníku epidemie covid-19?
Letos to bylo zlé. Všichni byli zavření, nic se nevědělo. Už v květnu jsme museli vybrat film, byly to Bobule. Film Havel jsem k tomu vzal, protože vzpomínám na tu dobu. Jsem štastný, že jsem ho poznal. Že jsme tu měli někoho, na koho budu vždy pyšný. Žil podle svých ideálů, byl ochoten obětovat jim i zdraví. Dnešní doba by znovu potřebovala pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí.
Letos vás také pozlobilo počasí…
Měl jsem hrozný strach, třikrát jsme mohli být smeteni. V Brně padaly stromy a my měli štěstí, že ten jeden, který nás mohl zdevastovat, zůstal stát. Pak přišlo tornádo, byly jsme od něj kilometr – kdyby šlo na nás, tři vozy by byly v tahu. Každou chvíli jsem chlapcům volal, byly to nervy. Byla zima, pršelo – a přesto lidi chodil. Ani tomu nerozumím.
Ale určitě vás to musí těšit… Co všechno vám vůbec Kinematograf dává, když už vám bere tolik času, který byste mohl trávit třeba s rodinou na dovolené?
Já jsem neměl dovolenou třicet let. Ale dělám to, co mě baví. Je hezké, když potkáte prima lidi, a ti vás mají rádi za to, co děláte. To je pro mě největší odměna – žít s lidmi, se kterými je mi dobře. Jako s paní ředitelkou Konta Bariéry Božena Jirků, která nám fandí a my zase fandíme Kontu Bariéry. Mám to rád a chtěl bych být ještě nějakou dobu na světě, abych viděl, jak to bude dál. Mám dva vnuky a když budou pracovití, mohou tu bratři Čadíkové oslavit sté výročí Kinematografu.